Není to nic jednoduchého. Zvlášť když jeden hubne sám a za zády má jen svá novoroční a jiná předsevzetí. Proto také všechny ženské časopisy svorně doporučují hubnutí v týmu. Je jedno, zda si k sobě přiberete kamarádku, sestru, nebo maminku. Hlavní je, že se vzájemně podpoříte a přirozená soutěživost vás požene vpřed. Na tom určitě nic špatného není. Ale už jste někde četli článek o tom, jak se má k vašemu hubnutí postavit váš partner? Já ano a kdybych si to chtěla vzít k srdci, bylo by to velmi neveselé čtení. Dozvěděla jsem se, že kdybych se rozhodla pro dietu jakožto změnu životního stylu, mám od svého partnera požadovat okamžitou, nadšenou a bezvýhradnou podporu, jinak mě nemiluje. Podívejte se třeba na titulek tady. Ač o tom článek nemluví přímo, vyvolá ve vás pocit, že přece váš partner vás musí aktivně podporovat. Jinak by váš vztah nestál za nic.

Dieta ale není zrcadlo nastavené vztahu a bylo by nebezpečné ji takhle vnímat. Vztah, který se svým partnerem máte, není záležitost jen a pouze vašich rozhodnutí. Naproti tomu dieta málokdy vychází ze společné potřeby změnit stravování. Partner třeba ani nevidí důvod, proč byste měla hubnout. A pokud vaši dietu považuje za módní doplněk, který si můžete vzít na sebe, ale i bez něj vám to bude slušet, můžete od něj opravdu čekat, že nadšeně změní životní styl s vámi? Ten životní styl, který jste utvářeli společně, na kterém jste se sešli po nejednom kompromisu?

Není mým úmyslem odradit vás od zdravého, nebo zdravějšího životního stylu. Na tom nic špatného není, každý z nás má prostor ke zlepšení. Ale nenalhávejme si, že ve zdravém, fungujícím vztahu, je náhlé rozhodnutí pro dietu procházka růžovým sadem, kde milující partner dostojí všem našim očekáváním, aniž by o nich vůbec něco věděl.

A protože neznám dostatečně velký vzorek žen, které to s hubnutím myslí opravdu vážně, abych vyzpovídala je a jejich partnery, zeptala jsem se jinde. Mgr. Ivona Pondělíčková-Havelková (omlouvám se, pokud jedno ze jmen není aktuální) mi vyšla vstříc ze zkušenostmi ze své psychologické praxe. Není nic objevného, že tak jako lidé jsou různí, bude různý i přístup partnerů, pokud se rozhodnete hubnout. Příjemná zpráva je, že oproti kanadskému průzkumu paní Havelková vůbec nezmiňuje případ, kdy muž bere partnerčino hubnutí jako osobní útok a podkopává její snahu tím, že před ní konzumuje zakázané potraviny. Méně příjemný je fakt, že na začátku vaší diety (kdy máte jiných problémů dost) můžete jen málokdy očekávat, že vám váš milovaný pomůže se zápasem o každé deko. Muži mají s dietami tutéž zkušenost jako ženy – je to nedílná součást života. Partnerčina života.

„Nejčastější přístup partnera je ten, kdy je pokus o redukci již několikátý a partner jej vnímá jako další hru, záchvat. Čím více pokusů má jeho žena za sebou, tím je partner více laxní. Dá se říci, že chování své partnerky považuje za jakýsi další rozmar. Vidí-li výsledky, nejlépe bez pocitů, že se jeho žena musí omezovat a trápit, začne se o dietu zajímat. Zejména, potřebuje-li sám zhubnout. Teprve v těchto okamžicích můžeme očekávat podporu a zájem, s touhou se zapojit do stravování.“

Kvalitu vztahu nemůžeme posuzovat podle reakce partnera, když mu žena přijde s nápadem, že potřebuje deset kilo zhubnout. „Partneři mnohdy ani nechápou, proč jejich žena touží hubnout, vždyť je pořád stejná a deset kilogramů navíc nevidí,“ říká paní Havelková. Navíc záleží i na druhu zvolené diety. Když si muž zvolí za „parťáka“ Atkinsona, jeho drahá polovička obvykle ví, co může čekat. Pravděpodobně ani ona to nebude považovat za dlouhodobou záležitost. Pokud se žena rozhodne, že může jíst všechno, ale jen v množství, které se vejde na jednu vidličku, každý rozumný muž se ji od toho bude snažit odradit všemožnými prostředky. Nečekejte tedy zázraky a zkuste si s partnerem popovídat. Třeba doopravdy neví, co od něj vlastně chcete. Partnerská komunikace je disciplína sama pro sebe.

Naopak pokud vás manžel v hubnutí nadšeně podporuje, stojí vám za zády, hlídá každý gram a vyhazuje přílohy z talíře, nemusí to vypovídat o dokonalém souznění duší. Ruku na srdce, kdo si i při dietě nechce občas zahřešit? A pokud vám to nezakáže dietolog, ale partner je důsledně proti, dokud neshodíte poslední vytoužené kilo, stojí to za zamyšlení. Buď vás opravdu jenom podporuje, nebo se tím pokouší vyřešit jiný problém.

„Další extrémem je opačný přístup, kdy partner svou ženu nutí k redukci. Takových případů je také poměrně dost. V těchto případech je ovšem jasné, že primárně vztah nefunguje a redukce je jakýsi pokus o manipulaci, kdy pak partner přiznává, že doufal v to, že mu jeho partnerka začne připadat atraktivnější. Jinou kapitolou je zakomplexovaný partner, který chce v partnerce živit pocity méněcennosti, s touhou ji manipulovat do submisivní role.“

Takový se ovšem může vydat i naprosto opačnou cestou a partnerku vykrmovat, aby se už nelíbila okolí a nakonec ani sobě. Samozřejmě fakt, že mluvíme především o hubnoucích ženách, nevylučuje z rovnice muže. I zakomplexovaná manželka, takto terč oblíbených vtipů, si může svého drahého nenápadně a pozvolna vykrmovat do rozměrů, kdy XXL nestačí.

Kromě toho, že dieta na sebe snadno bere roli katalyzátoru skrytých problémů, může úspěšná dieta přinést problémy zcela nové.
„Některé ženy po úspěšné redukci zápasí s žárlivostí svých protějšků, kteří se domnívají, že důvodem hubnutí je zájem o jiného muže. Přemýšlejí proč právě teď a po delším čase, například když jsou děti již větší, přemýšlejí o své hmotnosti. Důvodem je prostor a časové možnosti ženy, kdy ji děti již tolik nepotřebují.“

A opět přichází na řadu cvičení v partnerské komunikaci. Že vám pořád jenom tvrdí, že se mu líbíte taková, jaká jste? Tak mu to pro jednou věřte. Nebo si zkuste celou situaci obrátit:

„Klientkám, které mají pocit méněcennosti a paniky, že je jejich muž opustí, je dobré říct,aby si představily samy, zda by partnera opustily jen kvůli tomu, že mu narostlo po nějaké době soužití pivní břicho. Většina zakroutí hlavou, usmějí se a řeknou, ne to by mě nikdy nenapadlo. Ve většině zdravých vztahů stejně reaguje i partner. Pocity nespokojenosti totiž vycházejí z partnerky a jsou jen a jen jejím mindrákem.“

Na vzhled a váhu ženy klade naše společnost o mnoho větší nároky, než když jde o muže. Jenže i když tyhle nároky splníme – kdo z nás bude vypadat v padesáti stejně jako ve dvaceti? Toho se nedá docílit ani se stále stejnou váhou. Takže pokud řešíte jenom dvě kila z letošních Vánoc a ne dvacet kilo z Vánoc za posledních deset let, zbytečně se nestresujte. Kde je cílem hubnutí zdravá, nikoliv módní váha, je obvykle základním kamenem sport, a rozhodně ne stravovací návyky hollywoodských hvězd.

A na závěr si dáme psychologickou pohádku, která není tak nedosažitelná jako „a žili šťastně, dokud neumřeli.“
„Ideálním stavem je přístup, kdy muž svou ženu miluje takovou jaké je, nedává ji najevo, že jej nepřitahuje a jestliže se ji redukce začne dařit, stále je jí oporou a chválí ji, dává najevo svou tělesnou touhu. Mnohé ženy popisují své vztahy jako znovuzrozené. Jde samozřejmě o jejich vlastní pocit spokojenosti a vítězství, které dále vyzařuje do okolí.“